Historie zahrad

Starověk - Indie a Čína - Japonsko - Evropa

STAROVĚK 

Odpradávna zahrada souvisela s lidským obydlím. Byla prostorem pro obživu i odpočinek. Z počátku převažuje hospodářská užitná funkce zahrady. Až s dalším rozvojem kultury a všeobecné vzdělanosti narůstá potřeba žít a obklopovat se příjemným a inspirujícím prostředím okrasných zahrad. Ve starověké společnosti byla vždy okrasná zahrada spojena s blahobytem až přepychem.

Starověk se svými visutými zahradami, oázami, pomerančovými, olivovými či posvátnými háji oslavoval vždy vodu, stín, slunce a plodnost. V zahradách nacházeli panovníci v žáru poledního slunce stín protkaný hlasem životadárné tekutiny - vody, díky které se v zahradách mohly pěstovat nejen krásné, ale i užitečné rostliny. S postupným rozvojem nových společenských uspořádání vznikají především ve starém Řecku a Římě zahrady a parky přístupné širším vrstvám obyvatel. Sadovnicky byla upravována veřejná prostranství, ulice, školy, pohřebiště a okolí chrámů. Římané obohatili zahradní prostor o atrium, které bylo vstupní částí obydlí.

INDIE A ČÍNA 

Indie a Čína byly odděleny velkou morfologickou bariérou - horami a mořem. Indie byla velmi ovlivněna náboženstvím - islámem a buddhismem. Indické zahrady byly pravidelně řešené, typické hojným přepychem a bohatým květinovým dekorem. Součástí zahrad byly velké stromy poskytující tolik žádaný stín, letohrádky, střešní a terasové zahrady. Významný prvek představovala voda v mnoha formách a výtvarně a materiálově pestré dlažby a stěny. 
Čína svou rozlohou a velkými etnickými rozdíly měla vývoj odlišný. Čínské zahradní umění vychází z filozofického chápání světa jako vesmírného celku, v němž vše vzniká a zaniká vzájemným působením dvou sil či elementů a to ženského "jin" představujícího zemi a mužského "jang" představujícího nebesa. Voda je řazena k síle "jin" a kameny k síle "jang". Kompozice zahrad vycházející ze souladu těchto dvou elementů je základem čínské zahradní tvorby. Počátky čínského zahradního umění spadají až do období 100 až 200 př.n.l. Hlavním motivem zahrad je návrat k přírodě, touha po souznění člověka s vesmírným řádem. Po staletí vytříbený a ustálený estetický projev, záliba v asymetrii, náznaku, uvážený výběr rostlin podle tématu, podnebí a symbolického významu se staly základem zahradní tvorby vysoké umělecké úrovně.

V 15. stol se začínají objevovat další typické doplňky zahrad v podobě zahradních staveb jako studovny, venkovské chatrče, přístřešky, zahradní zdi s brankami a okny, můstky, dominantní pavilony aj. Používán je moment překvapení, kdy je určitá scenerie záměrně zakryta a až z určitého místa se náhle otevírá pohled na vybranou kompozici. Celkový dojem je prohlubován poetickými názvy, které jsou vyryté do dřeva nebo kamene, používány jsou i celé verše nebo citáty z románů a dramat. Tvorba čínských scenerických zahrad byla významně ovlivněna kladným vztahem obyvatel Číny k přírodě v podání taoistické, konfuciánské a dalších filozofií této oblasti. Nosnou myšlenkou je přesvědčení, že člověk je jen skromnou, nenadřazenou součástí přírodního celku, který představuje symbolickou matku a otce.
Taoistický princip wu-wej, mimo Čínu často překládaný jako prosté "nečinění", je Číňany prakticky od počátku vysvětlován téměř ekologicky, jako "nečinění ničeho proti přirozenosti přírody". Celá čínská kultura a vzdělanost pramení z tisícileté tradice. Nejstarší všeobecný slovník Er-ja, který vznikl ve 2. až 3. století př.n.l. a čerpá ze zdrojů mnohem starších, byl jedním z prvních pilířů čínského učení. Postupně vzniká celá řada již specializovaných encyklopedií s botanicko-farmakologickým zaměřením. Rozšíření a rozvoji odborné literatury pak výrazně pomohl vynález knihtisku, v 11.-12. stol. vycházejí vynikající botanické a v podstatě již biologické studie.

JAPONSKO

Základ japonského zahradního stylu byl položen kolem 6. stol., kdy Japonsko s čínskou vzdělaností přijímá také umění scenerických zahrad. Japonci přijali zásady zahradního umění Číny, které postupně upravili podle vlastního kulturního kontextu. Zpočátku vznikaly náročné, převážně vodní palácové zahrady, které se staly od 7.stol. centrem kulturního dění.

Vrcholem japonského zahradního umění se stalo období kolem 15.stol., kdy se dostává pod vliv buddhistické sekty Zen, která pěstovala intuici a náplň života nalézala v návratu k přírodě. Smyslem zahradní tvorby bylo podle tehdejšího estéta Soamiho (16.stol.) postihnout nejprostšími věcmi tajemství přírody a jejího stvoření. Kompozice se vyznačuje střídmostí výrazu, útlumem citů a barev, uměním náznaku a asymetrie a smyslem pro vytříbenou eleganci. Velká pozornost je věnována práci s kameny, které představují hory, nanizaci - zmenšování a tvarování dřevin atd. Při plném pochopení těchto zásad a estetickém nadání byl tvůrce schopen i na malé ploše vyjádřit hlubokou myšlenku.

Postupně vzniká několik žánrů japonských zahrad - meditační, suché, čajové, parkové a rezidenční. Meditační zahrady byly součástí klášterních komplexů, suché zahrady (karesansui) měly blízko k tušové krajinomalbě a jsou výjimečnou realizací filozofických myšlenek na estetické úrovni. Voda je zde symbolicky vyjádřena pískem a valouny. Určeny byly k meditaci. Čajové zahrady (rodži) vznikají s rozvojem čajového obřadu a oddělují čajový domek od ostatního světa. Osou čajové zahrady je dlážděná cesta, nezbytným doplňkem kamenná lampa a menší vodní plocha. Vhodný sortiment rostlin navozuje iluzi horské scenérie. 

Na konci 16. stol. vznikají rozlehlé parkové zahrady, které se vyznačují prolínáním žánrů a náročnou kompozicí. Snaží se stupňovat prožitek střídáním scenérií. Nejrozšířenější rezidenční zahrady měly původně chránit obydlí od špatných vlivů okolí. Jsou těsně propojeny s domem a zvyšují kulturu bydlení. Rezidenční zahrada může být řešena jako rovina (hiraniwa) nebo zvlněný terén s umělými kopci (cukijama) a vyznačuje se důmyslným využitím malého prostoru. Základem jsou tři prvky - kameny, voda a rostliny, jejichž vztah je založen na schématu nerovnoramenného trojúhelníku. Vrcholy trojúhelníku symbolizují nebe, zemi a člověka. 

Japonské zahrady odpovídají současnému vkusu a jejich motiv se tak dnes uplatňuje v zahradní tvorbě Evropy i dalších částech světa.

EVROPA

Středověké zahrady byly odrazem názorových proudů své doby, jejich základem bylo křesťanství. Dochází k výrazné změně jak životního stylu, tak chápání estetiky. Příroda a realita jako základ inspirace řeckého umění je nahrazena potřebou dokazování existence duchovní reality. V zahradách se ztrácí architektonická kompozice, základem pro uspořádání zahrad je čistě hospodářské využití bez výraznějšího výtvarného záměru. Středověké zahrady na sever od Pyrenejí, Alp a Balkánu se rozvíjely převážně u venkovských stavení a na prostorově omezených plochách měšťanské zástavby. Převažovalo hospodářské využití zahrad, což bylo do jisté míry středověkým purismem, který považuje za hříšné vše, co bylo pouze pro potěšení. Pěstovány byly ovocné stromy, zelenina, léčivé, aromatické a symbolické rostliny (vyjádření božské lásky, nevinnosti panny Marie atd. - lilie, růže, konvalinky aj.), objevují se rostliny k oddechu - ve své době oblíbené drnové lavičky. Zahrady byly doplněny altánkem, bazénkem atd. Větší plochy užitkových zahrad byly umisťovány převážně na vnější stranu hradebního opevnění. Omezeně lze nalézt zahradní prvky na středověkých hradech. Zpravidla náhodně nezastavěné, menší plochy mezi budovami a hradbami. Plochy byly prostými pěstitelskými záhony, omezené prostory neposkytovaly možnost rozvinutí výtvarného vztahu mezi zahradou a budovami.

Vliv církve byl nejvíce patrný v rozvoji klášterních zahrad. Zahradní práce a pěstování léčivých rostlin bylo významnou náplní některých řádů. Klášterní zahrady byly členěny do několika funkčních celků, vznikají tak postupně větší zahradní soubory. Nejzdobnější částí s okrasnými rostlinami byl zpravidla "rajský dvůr" přiléhající ke kostelu a vymezený ze čtyř stran křížovou chodbou. Zahrada byla rozdělena křížem na čtyři čtvercové plochy a její střed tvořila téměř vždy studna nebo kašna. Samostatnou zahradou pak byla často zahrada léčivých rostlin, zelinářská zahrada, ovocný sad někdy i vinice či chmelnice. Klášterní zahrady tak byly do jisté míry jediným pokračováním římské tradice zahradní kultury.

Významným přelomem v rozvoji evropského zahradního umění je období renesance. Myšlení scholastického středověku je pomalu vytlačováno humanistickou kulturou a filosofií, vědou. Křesťanské motivy přestávají být jedinou náplní umění. Rozvoj renesančního stylu byl zásadně ovlivněn italským renesančním stylem navazujícím na antické myšlenkové proudy a racionální přístupy k životu a umění. Místo těžko dostupných hradů se staví zámky s vhodnými prostorami pro zakládání zahrad a parků, zvětšují se plochy měšťanských zahrad.

Zahrada se stává prostorem pro reprezentaci, místem pro přijímání hostů i prostředím pro odpočinek a zábavu. Krása se neomezuje na detaily jednotlivých rostlin či staveb, pozornost se zaměřuje na celkové výtvarné pojetí zahrady. Velký důraz je kladen na výtvarnou návaznost budovy a okolní zahradní úpravy. Renesanční zahrady byly typické svým pravidelným geometrickým, často až jednotvárným členěním a sestavou čtverců a obdélníků. Uplatňují se pravidelné travnaté plochy, záhony s ornamenty z kamenné drtě, stříhané plůtky či labyrinty. Křížení cest je zvýrazněno drobnými stavbami, sochami nebo tvarovanými dřevinami. (zámek Bučovice, Telč aj.)
Baroko bylo novým myšlenkovým směrem a nástupcem renesance. Jeho základy souvisí s prohloubením církevní a feudální moci na straně jedné a s překonáním základních, v podstatě umělých, výtvarných principů založených na formálním pojetí prostoru.
U nás se tyto změny prolínají se společensko hospodářskou situací doby pobělohorské. Dochází ke značnému rozvoji výstavby nových sídel, panství a rezidencí. Nový styl slouží patřičné reprezentaci, zdůrazňuje stavovské sebevědomí, bohatství a moc. Ve výtvarném pojetí se prohlubuje aspekt osovosti, známé již v renesanci, ve vztahu zahrady k okolní krajině. Hlavní osa parkové výsadby tak plynule pokračuje do dálky a navazuje na přiléhající krajinu. Souběžně tak dochází k hlubšímu chápání celkové kompozice úpravy k vyššímu celku - krajině. Hlavní osa obvykle prochází zámeckou budovou a je zvýrazněna do dálky vyváženým rozložením hmoty zeleně po jejích stranách. Vznikají tak zajímavé průhledy do krajiny, na vodní plochy či architektonické doplňky. Výrazně se tak umocňuje estetický dojem a propojení zahradní tvorby s okolní krajinou. Baroko představuje nejvýznamnější tvůrčí období ve vývoji zahradní architektury v Evropě. Výrazně se odrazilo i v našich zemích, vzniká řada parků a zahrad, které se pro nás staly jistým vzorem pro estetiku a měly významný vliv pro formování obecného vkusu nejširších vrstev obyvatel.

V následném období klasicismu se ustálilo uspořádání hlavních cest do osmicípé hvězdy a základním pravidlem francouzských klasicistních zahrad byly tzv. pohledové mosty. Na konci 18. století se objevuje v Evropě přírodně krajinářský styl. Hospodářské a společenské změny, pramenící z postupujícího rozvoje průmyslu, ukončují feudální období a dochází k odklonu od pravidelného stylu jako převládajícího prvku v barokních zahradách. Pozornost se upíná k vznikajícímu anglickému krajinářství, spojeného s myšlenkovým proudem hlásajícím mimo jiné návrat k volné přírodě.

Jistou etapou na cestě rozvoje přírodně krajinářské tvorby bylo období romantismu, který se projevoval poněkud naivním uměním. Zahrady byly zkrášlovány romantickými poustevnami, umělými zříceninami, jeskyněmi a dalšími exotickými motivy, jejichž použití a kombinace nebyly vždy šťastné, mají však své kouzlo. V Anglii dochází k ustálení přírodně krajinářského stylu. Jeho východiskem byla postupná přeměna anglické krajiny vlivem rozvoje pastevectví - nepravidelné porosty stromů, cesty a pastviny lemované živými ploty a rozlehlé travnaté plochy. Vzniká tak příjemná, hospodářsky využívaná krajina. Dalším zdrojem inspirace bylo postupné rozvolňování francouzských barokních zahrad a jejich splynutí s volnou přírodou. Konečně je třeba zmínit barokně - romantické malířství, které bylo dalším zdrojem inspirace a jeho motivy byly přenášeny do zahradní tvorby. Přírodně - krajinářský anglický styl na konci 18. století zasahuje celou Evropu, včetně našich zemí. Unikátní ukázkou tohoto stylu u nás je rozsáhlá parková úprava lednicko-valtického panství, která je jednou z nejhodnotnějších i v Evropském měřítku a byla zařazena mezi památky chráněné UNESCO.

Na přelomu 19 a 20. století se v Evropě a severní Americe objevuje jako nový styl secese. Vychází z principu negace používaných forem historismu. Hlavními znaky secese byly ornamenty, lineárnost, asymetrie a plynulá, často složitě utvářená křivka. Plošná působnost byla zajištěna velkými travnatými plochami, kobercovými záhony, vodní hladinou a potlačením všech vertikálních prvků. Typická je bílá barva doplňků - zahradního nábytku, pergol a treláží aj. Secesní styl se neprosadil dlouho a později byl zavržen a tak se stylově čistých secesních zahrad v původním provedení zachovalo jen velmi málo.

Pro dvacáté a počátek jednadvacátého století je typický odstup od všeho více či méně formálního. Stylově je nejčastěji zahrada řešena přirozeně s motivy volné přírody a pokud to prostor umožňuje,  navazuje na okolní krajinu v duchu přírodně krajinářského stylu. Vyznačuje se plynulými křivkami, používány jsou různé geometrické tvary a abstrakce, celkově převládá prvek asymetrie. Objevují se motivy čínského a japonského zahradního stylu, zvláště u prostorově omezených výsadeb, kde lze docílit přírodních scenérií kombinací kamene, písku, valounů, rostlin a drobných vodních prvků. Na prvním místě je člověk jako tvůrce a uživatel; duchovní rozměr a hlubší záměry se často vytrácí. Pomalu, ale jistě se vše stává ryze racionální a hole funkční. Tento obraz je patrný i v zahradním umění. Po jistém průlomu a uvolnění "myšlení", došlo k novým změnám. Projevuje se myšlenkový proud postmodernismu se silnou tendencí relativizovat. Výsledkem je hledání nových směrů, kombinací, někdy až honba za originalitou.

Současná zahradní tvorba podléhá potřebám člověka - uživatele. Každá zahrada by měla odrážet a současně dotvářet prostředí, ve kterém se nachází, stavby, které obklopuje. V její zeleni, stínu či svítání by se měl uživatel cítit dobře, uvolněně, důležitá je proto samozřejmě osobnost a cítění uživatele. Úkolem zahradního architekta je najít vhodnou komunikační cestu mezi jeho kompozičním záměrem, místem, uživatelem, rostlinami a ostatními částmi zahrady. Zahrada by měla být kouzelným domovem neustálých proměn a překvapení.

Použitá literatura:
Mareček Jiří (1992 Noris): Zahrada
Westwoodová Jennifer (1994 Knižní klub): Atlas záhadných míst
Poklady světa 150 nejvýznamějších kulturních památek Unesco (Knižní klub)