Péče o okrasné rostliny

Chceš-li být šťasten pár hodin, napij se vína,
Chceš-li být šťasten několik let, ožeň se,
Ale abys byl šťastný po celý život,
obklop se upřímnými přáteli a založ si zahradu . _{(francouzské přísloví)}

Rostliny nás provázejí celým životem, od zrození až do smrti. Jsou našimi stálými společníky i přáteli, neboť nám zajišťují každodenní stravu, oděv, stavební materiál, léky i kosmetiku, jiné poskytují potravu hospodářským zvířatům nebo nám dávají estetický požitek rozmanitostí svých květů, listů i plodů.

Ve všech případech jsou však základní a nezastupitelnou součástí živé přírody i významným prvkem životního prostředí. Jedině rostliny jsou schopné přeměňovat energii slunce do různých podob živé hmoty a tak je převážná většina živých tvorů na Zemi přímo závislá na zástupcích rostlinné říše v celé její šíři a rozmanitosti.

Člověk samozřejmě není výjimkou a naopak v posledních staletích naše závislost na rostlinách silně roste, současně s množstvím lidí na naší planetě Zemi.

Vztah člověka k přírodě se po tisíciletí vyvíjel zároveň s vývojem a proměnami jeho potřeb hmotných, fyzických i duchovních. Dlouho to byla především příroda, která ovlivňovala život člověka na Zemi a její projevy jej nutili k různým opatřením, která postupně rozvíjela jeho schopnosti, zručnost i myšlení. V průběhu doby se lidé naučili přírodu nejen uvědoměle využívat, ale do jisté míry i ovládat a ovlivňovat ke svému prospěchu.

Tento prospěch byl zpočátku chápan zcela jednostranně, ale s rozvojem lidské kultury si začali lidé uvědomovat i estetické působení přírody, zvláště pak krajiny, a jeho význam pro plnohodnotný život.

Toto uvědomění se projevilo v záměrném zušlechťování krajinných celků a v jejich rozvoji (lesy, obory, lesoparky) a postupně vedlo k zakládání a vytváření zahrad okrasných či obytných. V zahradách se především uplatnila zeleň širokého zastoupení - stromy, keře, trvalky, letničky atd., ale cílevědomě byla zakomponována také voda, modelování terénu, v kombinaci s chovem často exotických druhů zvířat ( ptactvo, medvědi, jeleni aj.).

Člověk se naučil doplňovat zahradní útvary i stavebními prvky a začal používat různé terasy, altány, loubí, vodní nádrže atd. Všechny tyto prvky pak byly propojovány cestami, které se sami o sobě staly významným výtvarným prvkem.

Výsledkem bylo, že se zahrada stala místem, které bylo svou barevností, proměnlivostí a tvarovou pestrostí, soustředěné na poměrně malé ploše, příjemnější a přitažlivější k pobytu při odpočinku i při duševní práci. Lidská činnost, spojená s narůstajícími potřebami, vedla k tomu, že okolí lidských sídel bylo značně zdevastováno a z hlediska přírodní rozmanitosti silně znehodnoceno. Nedotčená "panenská" krajina, která člověka původně inspirovala při vytváření zahrad, se tak stává stále vzácnější a ojedinělou. Zahrada tak dostává nový význam. Budování zahrady je do jisté míry hledáním ztraceného ráje.

Člověk zakládající zahradu podvědomě vyjadřuje svůj vztah k přírodě, směřuje k základům zákonitostí přírody, hledá orientaci mezi nebem a zemí a svoje místo v kosmologickém řádu, hledá svoje poslání, určení a ztvárňuje tak část sama sebe.

Ve starověku lidé věřili, že ten kdo sází stromy, si prodlužuje život. Lidé sledovali tajemství klíčení, růstu, uvadání a odumírání, ale také vytváření plodů, semen a zrod nového života. Řecké slavnosti Adonisovy přinesly zvyk dávat květiny do květináče a pozorovat jejich rozkvět a zánik. Skutečně dlouhodobou tradici pěstování okrasných rostlin mají také asijské kultury, nejznámější je především kultura japonská a čínská. V Evropě středověku se rozvíjely zahrady zejména při klášterech. V této době byly kláštery centrem kulturním a duchovním a soustředili převážnou část tehdejšího poznání, včetně poznatků o rostlinách, jejich druzích, pěstování a využití jak pro obživu, tak pro lékařství. Zpočátku se pozornost soustředila na pěstování užitkových druhů, objevují se zelinářské zahrady, ovocné sady a vinice. Současně se rozvíjelo také pěstování koření a léčivých bylin. Postupně se však prosazovalo i používání rostlin pro estetické doplnění staveb a nádvoří a vzniká tak tradice okrasných zahrad. S narůstajícím poznáním začaly vznikat specializované zahrady či parky, které soustředily řadu druhů rostlin významných jak pro zemědělství tak pro okrasné účely. Vznikají arboreta, sbírkové zahrady, botanické zahrady atd.

Rostliny jsou základním prvkem živé přírody, přeměnou sluneční energie v rostlinnou hmotu předávají životadárnou energii dále všemu živému na Zemi. Jejich význam pro život na naší planetě je zcela zásadní nejen z tohoto pohledu, nepostradatelné jsou i v zajištění rovnováhy ve složení atmosféry, teplotních a vlhkostních podmínek jednotlivých oblastí ale i Země jako celku. Rostliny, jejich přirozená společenstva, jsou stabilizujícím prvkem krajiny, který je plně provázán se společenstvy živočichů a dalších organismů a dohromady vytváří jeden živý celek. Součástí tohoto celku je také člověk, jehož vliv v posledních staletích silně narostl a to jak v negativním tak v pozitivním smyslu. Z našeho postavení plyne nutnost neustálého hledání rovnováhy mezi potřebami našimi a veškeré živé i neživé přírody, která nás obklopuje a z které jsme sami vzešli.

Člověk svou zvídavostí a touhou po poznání neustále shromažďuje poznatky o rostlinách a jejich významu jak pro nás samotné tak pro svět kolem nás. Nejdříve se z obecných přírodních věd vyčlenila botanika, která se zabývá popisem a členěním rostlin do příbuzensky a vývojově blízkých skupin - systematická botanika a dále se zabývá stavbou rostlin a jejich orgánů - morfologická botanika. Na tyto vědy pak navazuje rostlinná fyziologie, která se zabývá principy fungování rostlin na úrovni buňka - pletiva - rostlina jako celek. S rozvojem dalších vědních oborů pak dochází k dalšímu podrobnějšímu studiu a to na úrovni molekulární - molekulární biologie a genetika proti nim na druhé straně stojí genetika šlechtění a populací a samozřejmě fytocenologie - studium rostlinných společenstev a ekologie - studium vztahů živých organismů a prostředí v různých lokalitách a v globálním planetárním systému.